Srpen 2017

nezabrane

24. srpna 2017 v 20:20 | zinaida |  nepodložené výmysly
Fotografie jsou úžasná věc. Je jich spousta zachycujících ledacos. Ale napadá mě, že sotva kdy pojmou víc než pár okamžiků. Že všechno se děje naráz a že je to neuchopitelné a nepředstavitelné. Proto je pro nás asi tak přirozené vybírat ze zážitků pár obrazů a po čase z nich zase jen pár. Zkreslujeme si tak nádheru té rozsáhlosti. Pro vlastní ulehčení. Ale pro rozhled je to zátěž. Ikdyž... Pochopitelně odstup samotný je také jistě důležitý. Na stěně kreslírny jsme měli napsáno: "Kdo nebude odstupovat, bude špatně postupovat". Byla to poučka pro kreslení, ale dá se aplikovat na spostu věcí. Když se to tak vezme. S odstupem...

rána

22. srpna 2017 v 9:49 | zinaida |  nepodložené výmysly
Ráno rozhodně moudřejší večera. Střízlivější při nejmenším. Večery jsou dramatické a zveličené. Už tím osvětlením, natož pak rozsáhlým rozkladem lidí, kteří se večerem brodí. Ráno je pochopitelně plné ospalků a malátnosti, zato ale červstvě a bez předsudků osvětluje nastálé události. Mám ráda rána. Ikdyž vážně ráda spím a dlouho dospávám. Když už se odhodlám k nějakému přivstaní, obdivuju tu střízlivou a rozjitřebou atmosféru. Klid a vpodstatě nový začátek. Úplně pokaždé. Na to je spoleh. K podivu, že to způsobuje rotace planety a cyklus schovávání se slunce. Kouzelné. Mám ráda rána.

treperenda

14. srpna 2017 v 20:44 | zinaida |  nepodložené výmysly
Přemýšlím moc? Moc málo? Moje přemýšlení rozhodně není to správné. Jsem nekoordinovaná a roztržitá a nemotorná a při každodenním středáváním vzniká výbušné tření. Vadí mi to. Myslela jsem si vždycky na roztržitost roztomilou, okouzlující a bezelstnou. Teď ji vidím jako protivnou, nenapravitelnou a obtížnou. Nedá se s tím nic dělat. A je to tím horší, čím víc se snažím to překonat. Je mi z toho smutno.

ponoření

5. srpna 2017 v 11:54 | zinaida |  nepodložené výmysly
Ocitla jsem se v naprostém klidu a uvolnění. Tak jak všechno přichází ve vlnách, tak i tomuto poklesu stresového vnímání předcházel jeho poměrný vrchol. A tak jako všechno přichází ve vlnách, tenhle klid ke mně dorazil prostřednitvím koupaliště. Na těch skvělých vlnách, jsem nechala pomalu unášet svoje tělo. Dívala jsem se na oblouhu bez mráčku a poslouchala svůj dech v kulise vodního šumu. Bylo to krásné a já jsem vážně hodně ráda, že jsem takový klid našla. Byl žádoucí a troufám si říct, že zasloužený.

Voda je geniální prostředek. Ohromná masa přizpůsobivé chladivé hmoty, která objímá ponořeného. Nadnáší ho a unáší. Trochu se na sebe zlobím, že jsem zapomněla, jak moc mám vodu ráda. Tak jako se zlobím, když zapomenu na cokoliv, co mám ráda. Na druhou stranu bývám mile překvapená znovuobjevováním vlastních zálib. Jakoby to bylo pokaždé poprvé. To snad i důležité věci můžou být. Já jim tuhle vlastnost dovoluji. A se svou pamětí vastně ani jinou neumožňuji. Ráda píšu dlouhé a nesmyslné popisy o věcech, které mám ráda. Taky ráda mlčím. Uvolněnost mých svalů se promítá do velmi uvolněného textu. Nevadí mi to. Je to pohodlné. Jako ta voda.