opakování

4. února 2018 v 19:35 | zinaida
kreativita, tvoření, čin
kresba, psaní a myšlenka
Múza, má drahá milenka
vášeň i bolest a splýn
 

nejistoty

27. prosince 2017 v 1:01 | zinaida |  nepodložené výmysly
Copak je možné něco naprosto dohledat? Vědět každý aspekt činu jiného člověka než jsem já? Není to o nedůvěře, paranoie nebo podezřívavosti. Nebo teda vlastně možná trochu ano. Je to z části tou marností, kterou jsem pociťovala za každou snahou vědět něco docela. Úplně a zcela jistě. Všechny existující varianty všech informací se mi zdály zpochybnitelné. Nezacházím až do extrému, že celý svt se odehrává jen v mojí hlavě (když touhle úvahovou fází jsem se také nějakou dobou strašila). Nicméně tohle všechno zapřičiňuje to, co dělám. Že vůbec něco dělám. Mnohem radši než studovat cizince, dohledávat jejich úmysly, a co nejpřesněji a přesto nikdy ne docela přesně si vykládat jejich činnost, nechávám je být ať si jsou, jakými chtějí být a vytvářím svůj obsah. Takový kterým si jsem jistá. Ne ve smyslu kvality, nýbrž autentičnosti. Takový který, alespoň většinou, dává zrovna mně smysl. Ne v měřítku lidstva, ale v měřítku, které dokážu obsáhnout svým vnímáním. Takový se kterým se ztotožňuji, protože jsem jeho autor.
Vždycky budu milovat věci, které jsou naprosto odlišné od mých. Samozřejmě. Vždycky budu respektovat věci, které moje nejsou. Momentálně mi jde ale o to naučit se respektovat věci svoje. Je to jako přiznat si nějakou společensky nepřístojnou náklonost. Autorskou. Je to jako bojovat s náporem falešné a skutečné skromnost. Boj s hladinou sebevědmí, jehož přirozená úroveň je relativní a velmi tžko měřielná. Tím spíše, když se ta hladina hýbe ve vlnách a houpe tak celým mý obrazem kterým se snažím pochopit svou pozici.
Nejsem si jistá, co jsem chtěla říct. Jen jsem měla potřebu to říct teď a nejspíš právě takhle

čistý štít

15. prosince 2017 v 16:32 | zinaida |  k šifrovaným aktualitám
Který mi byl připraven. Čistý štít v podobě vyčištěného notebooku, a rovnou i s urovnanou složkovou strukturou a nekontaminovanou plochou. Čistý štít ve smyslu toho imunitního, který si na základě zázvorového léčení chřiky buduju. Čistý štít, kterým povleču prokašlané peřiny, zaatímco budu větrat ledovým vzduchem. A nakonec čistý štít, který nastavuji lidem, kteří mě neznají a těm, kteří mě přestali znát, když jsem se tolik zabývala čištěním svého štítu.
 


klid

14. listopadu 2017 v 23:06 | zinaida
Je klid. Takový, který nastává když opadá prach, když roztopená místnost začne chladnout, když se uklidní rozbouřená hladina. Je to pžíjemný klid. Doufám že nenastane bouře. Přeju si, aby se tenhle klid táhle většinou nastávajících dnů. Bylo by to příjemné. Uvítala bych to. Stejně tak jako vítám oprašování šatníku, aby mi nebyla taková zima.

psaní

7. listopadu 2017 v 12:40 | zinaida |  nepodložené výmysly
Někdy mám chuť nabušit do klávesnice tisíc znaků. Jen pro ten pocit doteku mezi bříšky prstů a tvrdého potištěného plastu. Jsou tam i další lákadla. Ten zvuk, ta odezva narůstajícího černa v rámci dokumentu s bílým pozadím. Samozřejmě je tam i sebeuspokojování konzumací a reinterpretací vlastních myšlenek. Povalování jich na vlnách slovní zásoby a přetavování jich na něco o trochu srozumitelnějšího. Ne o moc. Rituál skutečného psaní je pak něco mystického, plného detailů, které činnost psaní činní ještě přitažlivější. Je to prstýnek, nalakované nehty, vůně černého čaje. Sposta takových doplňků, které mi připomínají, že jsem mnohem šířeji orientovaný člověk, než jak se snažím jevit nejbližšímu okolí. Které je beztak dost omezené.

listopad

7. listopadu 2017 v 11:15 | zinaida |  k šifrovaným aktualitám
Listopad dopadl na úrodnou půdu. Bohatou na melancholické nálady, zasněné pohledy, roztžitá gesta a následné nehody. Klasický listopad plný výživných polibků staré múzy, hřejivých doteků povědomého inspirování a nostalgických úhlů pohledu na nové věci, které se čím dál rychleji mění na staré a rutinní.

zvenčí

30. září 2017 v 18:35 | zinaida
Bolí mě dvojakost mých věcí. Mých vztahů. Jejich propojení a nerovnováha. Bolí mě jejich stálost a neměnnost. Bolí mě, že nejsem schopná jakkoliv tuhle bolest pojmenovat, vysvětlit nebo dokonce řešit. Bolí mě srovnávat se s předešlými. A přesto tak činím. S úmyslem ubližovat si.
Při pohledu na sebe zvenčí vidím zklamání. Nedostatečnost. Chybu na chybě. Lennost a nedotažené úmysly.

pochybování

26. září 2017 v 10:59 | zinaida |  nepodložené výmysly
Po chybách následují pochyby
po lidech sledujících pohyby
zápěstí
rozptýlí
k dalšímu neštěstí

ztráty a nálezy

13. září 2017 v 17:44 | zinaida
když mám pocit, že nacházím sama sebe
ztrácím všechno ostatní

nezabrane

24. srpna 2017 v 20:20 | zinaida |  nepodložené výmysly
Fotografie jsou úžasná věc. Je jich spousta zachycujících ledacos. Ale napadá mě, že sotva kdy pojmou víc než pár okamžiků. Že všechno se děje naráz a že je to neuchopitelné a nepředstavitelné. Proto je pro nás asi tak přirozené vybírat ze zážitků pár obrazů a po čase z nich zase jen pár. Zkreslujeme si tak nádheru té rozsáhlosti. Pro vlastní ulehčení. Ale pro rozhled je to zátěž. Ikdyž... Pochopitelně odstup samotný je také jistě důležitý. Na stěně kreslírny jsme měli napsáno: "Kdo nebude odstupovat, bude špatně postupovat". Byla to poučka pro kreslení, ale dá se aplikovat na spostu věcí. Když se to tak vezme. S odstupem...

Další články