ztráty a nálezy

13. září 2017 v 17:44 | zinaida
když mám pocit, že nacházím sama sebe
ztrácím všechno ostatní
 

nezabrane

24. srpna 2017 v 20:20 | zinaida |  nepodložené výmysly
Fotografie jsou úžasná věc. Je jich spousta zachycujících ledacos. Ale napadá mě, že sotva kdy pojmou víc než pár okamžiků. Že všechno se děje naráz a že je to neuchopitelné a nepředstavitelné. Proto je pro nás asi tak přirozené vybírat ze zážitků pár obrazů a po čase z nich zase jen pár. Zkreslujeme si tak nádheru té rozsáhlosti. Pro vlastní ulehčení. Ale pro rozhled je to zátěž. Ikdyž... Pochopitelně odstup samotný je také jistě důležitý. Na stěně kreslírny jsme měli napsáno: "Kdo nebude odstupovat, bude špatně postupovat". Byla to poučka pro kreslení, ale dá se aplikovat na spostu věcí. Když se to tak vezme. S odstupem...

rána

22. srpna 2017 v 9:49 | zinaida |  nepodložené výmysly
Ráno rozhodně moudřejší večera. Střízlivější při nejmenším. Večery jsou dramatické a zveličené. Už tím osvětlením, natož pak rozsáhlým rozkladem lidí, kteří se večerem brodí. Ráno je pochopitelně plné ospalků a malátnosti, zato ale červstvě a bez předsudků osvětluje nastálé události. Mám ráda rána. Ikdyž vážně ráda spím a dlouho dospávám. Když už se odhodlám k nějakému přivstaní, obdivuju tu střízlivou a rozjitřebou atmosféru. Klid a vpodstatě nový začátek. Úplně pokaždé. Na to je spoleh. K podivu, že to způsobuje rotace planety a cyklus schovávání se slunce. Kouzelné. Mám ráda rána.
 


treperenda

14. srpna 2017 v 20:44 | zinaida |  nepodložené výmysly
Přemýšlím moc? Moc málo? Moje přemýšlení rozhodně není to správné. Jsem nekoordinovaná a roztržitá a nemotorná a při každodenním středáváním vzniká výbušné tření. Vadí mi to. Myslela jsem si vždycky na roztržitost roztomilou, okouzlující a bezelstnou. Teď ji vidím jako protivnou, nenapravitelnou a obtížnou. Nedá se s tím nic dělat. A je to tím horší, čím víc se snažím to překonat. Je mi z toho smutno.

ponoření

5. srpna 2017 v 11:54 | zinaida |  nepodložené výmysly
Ocitla jsem se v naprostém klidu a uvolnění. Tak jak všechno přichází ve vlnách, tak i tomuto poklesu stresového vnímání předcházel jeho poměrný vrchol. A tak jako všechno přichází ve vlnách, tenhle klid ke mně dorazil prostřednitvím koupaliště. Na těch skvělých vlnách, jsem nechala pomalu unášet svoje tělo. Dívala jsem se na oblouhu bez mráčku a poslouchala svůj dech v kulise vodního šumu. Bylo to krásné a já jsem vážně hodně ráda, že jsem takový klid našla. Byl žádoucí a troufám si říct, že zasloužený.

Voda je geniální prostředek. Ohromná masa přizpůsobivé chladivé hmoty, která objímá ponořeného. Nadnáší ho a unáší. Trochu se na sebe zlobím, že jsem zapomněla, jak moc mám vodu ráda. Tak jako se zlobím, když zapomenu na cokoliv, co mám ráda. Na druhou stranu bývám mile překvapená znovuobjevováním vlastních zálib. Jakoby to bylo pokaždé poprvé. To snad i důležité věci můžou být. Já jim tuhle vlastnost dovoluji. A se svou pamětí vastně ani jinou neumožňuji. Ráda píšu dlouhé a nesmyslné popisy o věcech, které mám ráda. Taky ráda mlčím. Uvolněnost mých svalů se promítá do velmi uvolněného textu. Nevadí mi to. Je to pohodlné. Jako ta voda.

hudby z hrudi

23. července 2017 v 13:16 | zinaida
Hrudníkář uzavřel smyčku. A ačkoliv zacyklené a uzavřené obrazce jsou elegantní a krásné, tenhle konkrétní tvar mi na tváři způsobil vrásky. Připomíná křehkosti lidských bytostí a ignoraci ke křehkostem cizím. Ať už se na tohle téma napovídá cokoliv (a že se s komentáři rozběsnila mediální tsunami), nic to nezmění. Což je dobře. Změna by ten krásný tvar uměle deformovala a my bychom přišli a s ním i o čistotu jeho zachování hodného obsahu. Nejrozumnější v tuhle chvíli bude starat se o to, co právě je, se střízlivým zájmem o to, co bude a na paměti při tom všem mít, co bylo. Mně se už teď stýská po potencionálním prvním poslechu do moderna posunuté klasiky. Vynahrazuji si to poslechem písní, jejichž čerstvost imituje velmi dlouhé opomenutí. Strnulost, kterou jsem poslechem opomenutých písní ilustrovala, je dávno překonaná. Jsou tu jistě nové a aktuálně bolavé strnulosti, ale ty už s tím nemají nic společného. Jsem ráda, že jsem vůči žádnému posunu nezhořkla. Vážně ráda.

první příspěvek

22. července 2017 v 23:36 | zinaida |  informativní texty
ahoj internete,

přiznávám, že už nadpis je trochu klam. Mám za sebou několikaletou příspěvkovou historii. Blogovala jsem básničky, úvahy, obrázky, nápady, názory... Všechno to bylo velmi zasněné a naivní. Možná že to jsou důvody proč to nepřežilo má středoškolská léta. Respektive jsem tím zkracovala čekání na maturitu. Které zákonitě muselo jednou skončit. Ze začátku jsem to vůbec neměla takhle časově rozvržené. To vidím až teď při pohledu zpět. Koneckonců Tenhle zpětný pohled, při vší nostagii a melancholii, je důvodem tohoto "prvního příspěvku". O čtyři roky později. Chybí mi psaní slov, a vymýšlení jejich tvaru a pořadí. Chybí mi ta nesmyslnost a nepotřebnost s tím spojená. Ten pocit, že o to nikdo nestojí a přece se občas stane, že to v někom zarezonuje (ikdyby to opět mělo být nějaké moje budoucí já).

Ještě jsem se nerozhodla, jakou barvou to tu vytapetuji nebo jestli budu mít menu vlevo, vpravo anebo v liště pod záhlavím. To jsou otázky kosmetické, uznávám. Důležitý je obsah. Ačkoliv tím si také nejsem jistá. Jak jsem řekla. Je to nostalgický impuls a třeba brzy vyprchá. Prvotně se chci zaměřit na články právě psaného typu. Složité věty, nedohledatelné vnitřní odkazy, rozhýbání prstů po klávesnici, synonymové cvičení, odreagování od skutečného. Jsem profesí digitální umělkyně, ale pořád zvažuju, jestli se tím prezentovat i tady. Líbí se mi totiž představa té anonymity, kterou mi zdejší konání umožňuje.

Přemýšlím, jestli má první příspěvek nějakou společensky uznávanou průměrnou délku. Jestli stačí dva a kousek odstavce. Snad ano. Protože i přes potřebu vypsat se jsem stručná.