klid

14. listopadu 2017 v 23:06 | zinaida
Je klid. Takový, který nastává když opadá prach, když roztopená místnost začne chladnout, když se uklidní rozbouřená hladina. Je to pžíjemný klid. Doufám že nenastane bouře. Přeju si, aby se tenhle klid táhle většinou nastávajících dnů. Bylo by to příjemné. Uvítala bych to. Stejně tak jako vítám oprašování šatníku, aby mi nebyla taková zima.
 

psaní

7. listopadu 2017 v 12:40 | zinaida |  nepodložené výmysly
Někdy mám chuť nabušit do klávesnice tisíc znaků. Jen pro ten pocit doteku mezi bříšky prstů a tvrdého potištěného plastu. Jsou tam i další lákadla. Ten zvuk, ta odezva narůstajícího černa v rámci dokumentu s bílým pozadím. Samozřejmě je tam i sebeuspokojování konzumací a reinterpretací vlastních myšlenek. Povalování jich na vlnách slovní zásoby a přetavování jich na něco o trochu srozumitelnějšího. Ne o moc. Rituál skutečného psaní je pak něco mystického, plného detailů, které činnost psaní činní ještě přitažlivější. Je to prstýnek, nalakované nehty, vůně černého čaje. Sposta takových doplňků, které mi připomínají, že jsem mnohem šířeji orientovaný člověk, než jak se snažím jevit nejbližšímu okolí. Které je beztak dost omezené.

listopad

7. listopadu 2017 v 11:15 | zinaida |  k šifrovaným aktualitám
Listopad dopadl na úrodnou půdu. Bohatou na melancholické nálady, zasněné pohledy, roztžitá gesta a následné nehody. Klasický listopad plný výživných polibků staré múzy, hřejivých doteků povědomého inspirování a nostalgických úhlů pohledu na nové věci, které se čím dál rychleji mění na staré a rutinní.
 


zvenčí

30. září 2017 v 18:35 | zinaida
Bolí mě dvojakost mých věcí. Mých vztahů. Jejich propojení a nerovnováha. Bolí mě jejich stálost a neměnnost. Bolí mě, že nejsem schopná jakkoliv tuhle bolest pojmenovat, vysvětlit nebo dokonce řešit. Bolí mě srovnávat se s předešlými. A přesto tak činím. S úmyslem ubližovat si.
Při pohledu na sebe zvenčí vidím zklamání. Nedostatečnost. Chybu na chybě. Lennost a nedotažené úmysly.

pochybování

26. září 2017 v 10:59 | zinaida |  nepodložené výmysly
Po chybách následují pochyby
po lidech sledujících pohyby
zápěstí
rozptýlí
k dalšímu neštěstí

ztráty a nálezy

13. září 2017 v 17:44 | zinaida
když mám pocit, že nacházím sama sebe
ztrácím všechno ostatní

nezabrane

24. srpna 2017 v 20:20 | zinaida |  nepodložené výmysly
Fotografie jsou úžasná věc. Je jich spousta zachycujících ledacos. Ale napadá mě, že sotva kdy pojmou víc než pár okamžiků. Že všechno se děje naráz a že je to neuchopitelné a nepředstavitelné. Proto je pro nás asi tak přirozené vybírat ze zážitků pár obrazů a po čase z nich zase jen pár. Zkreslujeme si tak nádheru té rozsáhlosti. Pro vlastní ulehčení. Ale pro rozhled je to zátěž. Ikdyž... Pochopitelně odstup samotný je také jistě důležitý. Na stěně kreslírny jsme měli napsáno: "Kdo nebude odstupovat, bude špatně postupovat". Byla to poučka pro kreslení, ale dá se aplikovat na spostu věcí. Když se to tak vezme. S odstupem...

rána

22. srpna 2017 v 9:49 | zinaida |  nepodložené výmysly
Ráno rozhodně moudřejší večera. Střízlivější při nejmenším. Večery jsou dramatické a zveličené. Už tím osvětlením, natož pak rozsáhlým rozkladem lidí, kteří se večerem brodí. Ráno je pochopitelně plné ospalků a malátnosti, zato ale červstvě a bez předsudků osvětluje nastálé události. Mám ráda rána. Ikdyž vážně ráda spím a dlouho dospávám. Když už se odhodlám k nějakému přivstaní, obdivuju tu střízlivou a rozjitřebou atmosféru. Klid a vpodstatě nový začátek. Úplně pokaždé. Na to je spoleh. K podivu, že to způsobuje rotace planety a cyklus schovávání se slunce. Kouzelné. Mám ráda rána.

treperenda

14. srpna 2017 v 20:44 | zinaida |  nepodložené výmysly
Přemýšlím moc? Moc málo? Moje přemýšlení rozhodně není to správné. Jsem nekoordinovaná a roztržitá a nemotorná a při každodenním středáváním vzniká výbušné tření. Vadí mi to. Myslela jsem si vždycky na roztržitost roztomilou, okouzlující a bezelstnou. Teď ji vidím jako protivnou, nenapravitelnou a obtížnou. Nedá se s tím nic dělat. A je to tím horší, čím víc se snažím to překonat. Je mi z toho smutno.

ponoření

5. srpna 2017 v 11:54 | zinaida |  nepodložené výmysly
Ocitla jsem se v naprostém klidu a uvolnění. Tak jak všechno přichází ve vlnách, tak i tomuto poklesu stresového vnímání předcházel jeho poměrný vrchol. A tak jako všechno přichází ve vlnách, tenhle klid ke mně dorazil prostřednitvím koupaliště. Na těch skvělých vlnách, jsem nechala pomalu unášet svoje tělo. Dívala jsem se na oblouhu bez mráčku a poslouchala svůj dech v kulise vodního šumu. Bylo to krásné a já jsem vážně hodně ráda, že jsem takový klid našla. Byl žádoucí a troufám si říct, že zasloužený.

Voda je geniální prostředek. Ohromná masa přizpůsobivé chladivé hmoty, která objímá ponořeného. Nadnáší ho a unáší. Trochu se na sebe zlobím, že jsem zapomněla, jak moc mám vodu ráda. Tak jako se zlobím, když zapomenu na cokoliv, co mám ráda. Na druhou stranu bývám mile překvapená znovuobjevováním vlastních zálib. Jakoby to bylo pokaždé poprvé. To snad i důležité věci můžou být. Já jim tuhle vlastnost dovoluji. A se svou pamětí vastně ani jinou neumožňuji. Ráda píšu dlouhé a nesmyslné popisy o věcech, které mám ráda. Taky ráda mlčím. Uvolněnost mých svalů se promítá do velmi uvolněného textu. Nevadí mi to. Je to pohodlné. Jako ta voda.

Další články