tajnosti

20. června 2018 v 12:08 | zinaida
Jsou věci, které cítím že musí zaznít z mojí strany. A v momentech, kdy tohle nutkání začíná být nepopiratelné, selhávám v hledání druhé strany, u které bych si byla jistá pochopením a pomocí, kterou očekávám. Stává se tak, že svoje důležité pravdy a trable trousím po kouskách na různé strany podle toho, kde se ten který fragment pravděpodobně setká s nejmírnější reakcí. Je to pohodlné a neupřímné, ale odlehčuji tak přehlcenosti svojí myšlenkové kapacity, která by se jinak rozskočila odstředivou tíhou všeho, co tajím, co tajit nesmím a celkově gravitací toho, co tajemství znamená. Spřízněná duše by bylo řešení, ale za spřízněnou duši povžuji jen tu svojí a proto to tolik dusím. Taky proto udržuji zdejší úschovnu nestravitelných úvah a nevyřčených nápadů.
 

předpoklady

20. června 2018 v 9:48 | zinaida |  k šifrovaným aktualitám
Je pro mě obtížné setkávat se s lhostejností tam, kde bych ji nečekala. Je pro mě vůbec obtížné porovnávat moje očekávání s realitou. Je to tím že předpoklady jsou ohromně silný a potencionálně nebezpečný nástroj. Na jednu stranu jde jejím prostřednictvím předcházet, předvídat, napomáhat a usnadňovat věci. Na druhou stranu nenaplněný předpoklad je o to údernější že ti spolu se zklamáním z neovlivnitelného naservíruje i obvinění z vlastního mylného úsudku. Lékem na to by nejspíš bylo stát se cynikem, který od nikoho nečeká nic dobrého a tak může být v průbehu času pouze mile překvapen. Jenže já jsem idealista. Věřím že lidi by z podstaty měli být na sebe navzájem laskaví a nápomocní. Taky bych ráda věřila že každý si zaslouží spravedlivé jednání. Realita je komplikovanější než moje spravedlivo-mírumilovná rovnice. A jelikož s ní často operuji, nastávají ony nenaplněné předpoklady. Už teď se cítím cyničtěji než před deseti lety, ale už tehdy jsem si dala takový osobnostní slib, že "nezhořknu". A ikdyž všechny moje aspekty už nejsou tak měkké a naivní, k hořkosti mám snad stále daleko a energie na zpracování dalších zklamání snad stále dost.

setrvačnost

1. června 2018 v 9:48 | zinaida |  k šifrovaným aktualitám
držím se setrvačně situace, která mi nevyhovuje.
ze strachu, že když se pustím, ocitnu se v ještě nepohodlnější.
není to správné, ale nenacházím v sobě kapacitu na vzetí věcí do vlastních rukou.
místo toho je držím v pěstích, zatímco visím a plápolám za uhánějícím snem někoho jiného.
 


středy

15. května 2018 v 16:17 | zinaida |  k šifrovaným aktualitám
pokračuji v uvědomování si toho, že lidi jsou sebestřední. a není to zlé. pokud se nějaký odstředivý člověk nenechá cizí sebestředností naprosto vychýlit z trajektorie která je mu vlastní. já se teď nejspíš pomalu vracím tam, kde bych se měla nacházet

pod kontrolu

11. března 2018 v 20:05 | zinaida
Je neděle a já se snažím vymyslet, co dělat. Ne dnes večer, ale dohromady všechny večery. Mám pocit, že jsem vždy zmítaná okolnostmi bez toho, abych si sama ujasnila, co bych vlastn chtěla. A že se tak dělo z mojí iniciativy. Z pohodlí. Nemuset nic rozhodovat a tím pádem nemí zodpovědnost za následky. Chci to vzít do svých rukou. Tedy, pochopitelně nechci, z pohodlí. Ale je to třeba. Vítr mě vždy zavál na dobrá místa. Perspektivní a s krásným výhledem. Vždy o kus lepší místo. Chci pro začátek potěžkat otěže. Vyzkoušet jaké to je mít věci pod svojí kontrolou, protože přesně tam, pod mojí kontrolu, všechny moje záležitosti patří. Není to tak?

opakování

4. února 2018 v 19:35 | zinaida
kreativita, tvoření, čin
kresba, psaní a myšlenka
Múza, má drahá milenka
vášeň i bolest a splýn

nejistoty

27. prosince 2017 v 1:01 | zinaida |  nepodložené výmysly
Copak je možné něco naprosto dohledat? Vědět každý aspekt činu jiného člověka než jsem já? Není to o nedůvěře, paranoie nebo podezřívavosti. Nebo teda vlastně možná trochu ano. Je to z části tou marností, kterou jsem pociťovala za každou snahou vědět něco docela. Úplně a zcela jistě. Všechny existující varianty všech informací se mi zdály zpochybnitelné. Nezacházím až do extrému, že celý svt se odehrává jen v mojí hlavě (když touhle úvahovou fází jsem se také nějakou dobou strašila). Nicméně tohle všechno zapřičiňuje to, co dělám. Že vůbec něco dělám. Mnohem radši než studovat cizince, dohledávat jejich úmysly, a co nejpřesněji a přesto nikdy ne docela přesně si vykládat jejich činnost, nechávám je být ať si jsou, jakými chtějí být a vytvářím svůj obsah. Takový kterým si jsem jistá. Ne ve smyslu kvality, nýbrž autentičnosti. Takový který, alespoň většinou, dává zrovna mně smysl. Ne v měřítku lidstva, ale v měřítku, které dokážu obsáhnout svým vnímáním. Takový se kterým se ztotožňuji, protože jsem jeho autor.
Vždycky budu milovat věci, které jsou naprosto odlišné od mých. Samozřejmě. Vždycky budu respektovat věci, které moje nejsou. Momentálně mi jde ale o to naučit se respektovat věci svoje. Je to jako přiznat si nějakou společensky nepřístojnou náklonost. Autorskou. Je to jako bojovat s náporem falešné a skutečné skromnost. Boj s hladinou sebevědmí, jehož přirozená úroveň je relativní a velmi tžko měřielná. Tím spíše, když se ta hladina hýbe ve vlnách a houpe tak celým mý obrazem kterým se snažím pochopit svou pozici.
Nejsem si jistá, co jsem chtěla říct. Jen jsem měla potřebu to říct teď a nejspíš právě takhle

čistý štít

15. prosince 2017 v 16:32 | zinaida |  k šifrovaným aktualitám
Který mi byl připraven. Čistý štít v podobě vyčištěného notebooku, a rovnou i s urovnanou složkovou strukturou a nekontaminovanou plochou. Čistý štít ve smyslu toho imunitního, který si na základě zázvorového léčení chřiky buduju. Čistý štít, kterým povleču prokašlané peřiny, zaatímco budu větrat ledovým vzduchem. A nakonec čistý štít, který nastavuji lidem, kteří mě neznají a těm, kteří mě přestali znát, když jsem se tolik zabývala čištěním svého štítu.

klid

14. listopadu 2017 v 23:06 | zinaida
Je klid. Takový, který nastává když opadá prach, když roztopená místnost začne chladnout, když se uklidní rozbouřená hladina. Je to pžíjemný klid. Doufám že nenastane bouře. Přeju si, aby se tenhle klid táhle většinou nastávajících dnů. Bylo by to příjemné. Uvítala bych to. Stejně tak jako vítám oprašování šatníku, aby mi nebyla taková zima.

psaní

7. listopadu 2017 v 12:40 | zinaida |  nepodložené výmysly
Někdy mám chuť nabušit do klávesnice tisíc znaků. Jen pro ten pocit doteku mezi bříšky prstů a tvrdého potištěného plastu. Jsou tam i další lákadla. Ten zvuk, ta odezva narůstajícího černa v rámci dokumentu s bílým pozadím. Samozřejmě je tam i sebeuspokojování konzumací a reinterpretací vlastních myšlenek. Povalování jich na vlnách slovní zásoby a přetavování jich na něco o trochu srozumitelnějšího. Ne o moc. Rituál skutečného psaní je pak něco mystického, plného detailů, které činnost psaní činní ještě přitažlivější. Je to prstýnek, nalakované nehty, vůně černého čaje. Sposta takových doplňků, které mi připomínají, že jsem mnohem šířeji orientovaný člověk, než jak se snažím jevit nejbližšímu okolí. Které je beztak dost omezené.

Další články